Když se řekne dítě, nejspíše nám v mysli naskočí představa hrajícího si chlapečka či holčičky. Koneckonců, právě pro ně je to typické. Je však pravdou, že se mu oddávají i dospělí, i když typy her se od těch dětských mnohdy liší. Je však pravdou, že mnozí lidé považují hraní, a zvláště pak hraní i v dospělém věku, za výlučně lidskou vlastnost. Když se však podíváme do přírody, zjistíme, že tomu tak není. I mláďata jiných živočišných druhů si ráda hrají, a to platí nejen u těch domestikovaných, nýbrž i u divokých.

Pokud však mluvíme o dospělých jedincích, tak zde je pravdou, že hravé chování postupně mizí. Jistě, nemusí to být pravidlem u těch domestikovaných, které mnohdy udržujeme (aniž bychom si to uvědomovali) mentálně na úrovni mláděte (což je také důvod, proč divoké psí smečky nebývají ani zdaleka tak organizované, jako ty vlčí), a tedy zachováváme i touhu si hrát.

Zde je tedy pravdou, že člověk je jedním z velmi mála živočišných druhů, u kterých toto chování přetrvává (byť v menší míře) i v dospělém věku. Když však pátráme po příčině, zjistíme, že situace není tak jednoduchá. Neplatí, že by si dospělé divoké zvíře vůbec nechtělo hrát. Jsou zde totiž i jiné faktory, které tomu brání.

V první řadě se musíme podívat na to, jaký život dospělé zvíře vlastně vede. Jde o téměř neustálý boj o přežití, ať už se jedná o nalezení dostatku potravy, obranu před predátory či hledání partnera. To vše samozřejmě stojí hodně energie, o času nemluvě. Proto tato zvířata jednoduše řečeno nemají na hraní čas, a ani energii. Rozhodně si nemohou jí dovolit takto plýtvat, když nevědí, kdy budou všechny své síly potřebovat.

To ostatně platí i o lidech. Čím méně volného času mají, a čím více jsou unavení, tím méně se věnují různým volnočasovým aktivitám, mezi něž patří i hraní. A to je škoda, neboť hry nám poskytují zábavu nejen jako dětem, ale i jako dospělým.